Byla nebyla jednou jedna škola a do ní chodily děti. Ale nebyly to obyčejné děti. Byly to moc šikovné a bystré děti, které měly rády pohádky. Do školy chodili i tvořiví učitelé, kteří také měli rádi pohádky.
Jednoho únorového dne se učitelé rozhodli, že se s dětmi nebudou učit jen vyjmenovaná slova a procvičovat sčítání a odčítání, ale přenesou se do pohádkového světa. Sice jen virtuálně, ale tak se vlastně učili v této době stále.
A tak všichni četli pohádky, vzpomínali na své oblíbené pohádkové hrdiny, poznávali pohádkové písničky a znělky a aspoň na chvíli snili, jaké by to bylo mít kouzelný předmět, být pohádkovou postavou. A protože i v pohádkách musí hrdinové překonat překážky, splnit úkoly, připravily si děti svůj ostrovtip a zbraně (pastelky, pera, papíry, tužky…), vykasaly si rukávy a pustily se do díla. Jedni malovali, hráli maňáskové divadlo, druzí vymýšleli hádanky, dopisovali konce moderní pohádky, psali dopisy neviditelným inkoustem, vařili ve stylu Ubrousku, prostři se, luštili křížovky…
A pak najednou řekli učitelé: „Čáry, máry fuk!“ a děti se proměnily v pohádkové bytosti. Následovalo „Čáry, máry fuk!“ podruhé a na obrazovkách se dětem objevila návštěva z domu pohádek = hosté z Městského divadla ve Zlíně, kteří vysvětlili, co je potřeba nachystat, než se v divadle pohádka začne hrát, ptali se, jaké pohádky mají děti rády. A když učitelé zvolali do třetice: „Čáry, máry fuk!“, byli zase všichni zpátky doma.
A zazvonil zvonec a února je konec. Ale neznamená to, že je konec pohádkám. Knih, které nás odnesou do říše představ a báječných dobrodružství je plno, stačí je jen otevřít. A celý březen navíc slaví všechny knihy svátek! Takže: „Čáry, máry,…..“
Mgr. Ludmila Němcová
